Altyn Emel a zpívající duna
Při cestě z kaňonu Šaryn čekáme na auto, které by nás přiblížilo k Almaty. Zastavuje nám SUV s polským párem u kormidla. Sedáme na zadní sedadla a vyrážíme na západ.
„Tak kam to bude?“ ptá se náš šofér.
Máme směr, ale ne konkrétní plán, a tak se z nás na pár dní stává polské zavazadlo. Místo Almaty se naším cílem stává národní park Altyn Emel.
Projíždíme letním sluncem vyprahlou stepní krajinou, kterou zdobí bizarní sochy zvířat symbolizující obyvatele zdejších pustin. U jedné ze soch orla postává několik minivanů a západní turisté si horlivě zrůdnou skulpturu fotí. O pár metrů dál je planina posetá odpadky. Tam už ale pohledy návštěvníků nedohlédnou.
Pláně lemují na jihu horské hřebeny formující přirozenou hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem. Na severu se roviny táhnou do nedohledna. Při pohledu na šedou neúrodnou krajinu bez života se mě zmocňuje pocit tísně. Představa, že by nás zde uprostřed ničeho naši noví společníci najednou opustili, je děsivá.
Zatímco v sousední zemi jsou rozlehlé pláně ozdobené příležitostnými shluky jurt, okolo kterých se pasou koně, zde je architektura mnohem více strohá. Domy bez omítky často s plochou střechou nepůsobí na pohled nijak zajímavě. Naši pozornost ale zaujala skupinka malých mohylek narušující monotonií pouštní kolorit. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že jde o hřbitov.
Náš polský řidič zastavuje. Ze zadních sedadel rozpoznávám hrby pouštních korábů. Odpočívající stádo velbloudů dvouhrbých zabralo vozovku vyhřátou prudkým poledním sluncem. Snažím se přiblížit k páru ležících velikánů. I když leží, jsou jejich oči výš než moje. Po překročení bezpečné vzdálenosti se ale s nedůvěrou zvedají a odchází.
Blížíme se k Altyn Emel. Při vstupu do parku nabíráme místního průvodce. Jinak se za branami NP cestovat nedá. V doprovodu míříme po rozmlácené cestě k pohoří Aktau.
„Šlápni na to trochu“ popohání průvodce v maskáčích řidiče. „V parku smíme být jen do pěti.“
Náš polský řidič na něj trochu nechápavě zírá při pohledu na děravou cestu.
„No v tý rychlosti všechny díry přelítneš. Kdybys jel pomalu, rozmlátíš mašinu.“ Vysvětluje.
Řidič šlápne na plyn a SUV se roztřese do posledního šroubku. Pádíme rozbitou cestou k horám na horizontu.
Altyn-Emel je vyprahlou planinou, kterou v dáli lemují skalnaté kopce a vrcholky pohoří Džungarský Alatau. Nekonečná stepní krajina je ale domovem mnoha vzácných živočichů. Už za jízdy pozorujeme majestátní orly, kteří posedávají na pláni jako sochy a na rovném terénu jsou k nepřehlédnutí. Na horizontu přebíhá stádo těžko rozeznatelných kopytníků. Průvodce zkušeným okem identifikuje antilopy džejran. Národní park je ale domovem i stáda koně Převalského, kterého sem reintrodukovala ze svého chovu Mnichovská zoo, nebo jeho menšího příbuzného - divokého osla kulana.
Zastavujeme auto a dál se vydáváme pěšky. Chůze nestabilním pískem není snadná. Co chvíli se nohou propadnu do některé z podzemních chodbiček. Zanedlouho se před námi objevují erodované svahy barevných kopců. Pohoří Aktau hraje všemi barvami. Nikdy by mě nenapadlo, že pouštní krajina může být tak barevná. Některé kopce jsou bílé, jiné narůžovělé, anebo oranžovočervené. Díky složení nedokázaly odolat větrné erozi a tak jsou svahy vymodelovány do nejrůznějších tvarů.
Jedním z lákadel parku je i zpívající duna. Písčitý útvar, který se z ničeho nic vynořuje z rovinaté pláně a táhne se celý kilometr a půl jinak kamenitou plání. Sahá do výšky 300 metrů a za větru se ozývá hlubokým dunivým zvukem. Vítr zanáší zrnka písku daleko od duny. Už z dálky nám skřípe mezi zuby.
Písčitý útvar ale není to jediné, co je možné v pohoří Aktau najít. Lokalita je významná z hlediska paleontologických nálezů a ukrývá i historické dědictví. Asijský Stonehenge – Bešatyr, kde byla nalezena starověká pohřebiště.
Video z cesty po střední Asii
