Torres del Paine: I. Lago Pehoe

December 10, 2018

 

 

Upíjím kávu, jejíž vůně se z pojízdného stánku line celým terminálem doslova narvaným cizinci čekajícími na spoj. Spokojená usedám na sedačku velkorysých rozměrů vedle Mojmíra, kterému už ranní liják zvládl promáčet pohorky. Chvíli se proplétáme uličkami Puerto Natales, než se autobus octne uprostřed pampy. Dříve široko sáhlá divočina je dnes zcela rozparcelovaná na pastviny pro dobytek.

 

 

 

Autobus zastavuje kvůli registraci u jezera Amarga. Svou cestu končí až v Pudeto, odkud zítra poplujeme katamaránem do samého nitra národního parku. Dnes se ale vydáváme po štěrkové cestě do kempu Lago Pehoe. Tu lemují osamělé černé kmeny, pozůstatky po požáru z roku 2005.

 

Obloha se zatahuje a zvedá se vítr, po chvíli začíná nepříjemně mrholit. Větrem nadzdvihnuté pršipláště nám velkou službu neprokazují.  Za zády slyším motor blížící se čtyřkolky a s palcem nahoru zkouším štěstí. Kola zpomalují a párek starších Němců se nás s prstem zabodnutým do mapy ptá na cestu. Lehce krčíme rameny a vzdalující se auto nám bere úsměv ze tváře. Ani ne po 5 minutách se pro nás ti dva vrací. Asi jsme vypadali velmi zoufale. Se slovy: „nemohli jsme vás tu nechat“, nakládají naše bágly na korbu.

 

Zanedlouho vystupujeme u zátoky, v jejíž bázi je schovaný malebný tábor. Kemp Lago Pehoe by v našich očích mohl mít pět hvězdiček. Stan pod přístřeškem, teplá voda a výhled k nezaplacení jsou vším, co jsme si přáli. U krbu jednoho ze strážců parku nám dokonce dosušili i naše provlhlé boty, a tak zítřejší pochod může začít pohodlně.

 

Na vrcholcích stromů nás při večeři zvědavě pozorují dva karančové. Krásně zbarvení dravci ztrácí veškerý šarm s dosednutím na zem. V ten okamžik začnou připomínat slípky se zahnutým zobanem a trochu komicky se pohupují ze strany na stranu.

 

 

Následujícího rána vybíháme na východ slunce na nedalekou vyhlídku. Před námi se rozprostírá tyrkysově modré jezero Pehoe ohraničené monumentálními žulovými masívy. Přikrčeni v trávě za keříkem, který poskytuje chabé závětří, vyčkáváme. Po chvíli se mraky nad horstvem začínají zbarvovat nejprve do růžové a vzápětí do oranžovo-žlutavé barvy.

 

Vychutnáváme si hru světel a barev, kterou narušuje jen souboj se stativem podléhajícím silnému větru.  Skalní věže na druhém břehu z vrchu osvěcuje narůžovělé světlo a postupně stéká až ke kořenům samotných hor. Sedíme a rozmýšlíme, jaké štěstí jsme měli, když jsme se jen na základě intuice dostali na toto místo. Jeden z nejkrásnějších výhledů národního parku Torres del Paine máme sami pro sebe, jako na dlani.

 

 

 

 

Please reload

Recent Posts
Please reload

Follow Us
  • Facebook Classic