Torres del Paine III.: K věžím

January 18, 2019

Z hlubokého spánku nás ve 2:15 vytrhl alarm budíku. Tentokrát nijak nepolemizujeme jestli vstát, nebo ne. Další možnost už mít nebudeme. Po snídani a přípravách začínáme ve 3:05 stoupat vzhůru na vyhlídku na východ slunka. Tu a tam vidíme světla čelovek jiných nadšenců, kteří se z pomatení smyslů vydávají nahoru stejně, jako my.

 

V prudké a špatně značené cestě se snažíme držet krok s ostatními. Po chvíli se nám ale víc a víc vzdalují. Po úvodním stoupání se terén rozvolňuje. Cesta vedoucí černou nocí po štěrkovitém úpatí kopce až k dalšímu refugiu se noří do lesa. Skupinka pochodujících se rozrůstá a dohromady nás stoupá nahoru už odhadem kolem 100 lidí. Obavy z přeplněné vyhlídky a pokaženého zážitku každým krokem rostou.

 

 

 

Závěrečné stoupání vede stále potemnělou, teď už ale obnaženou krajinou po velkých kamenech podél ledové říčky. Vítr nabírá na síle. Spolu s posledními metry se nám před očima rýsují siluety žulových masívů, strážců jezera. Mrazivý vítr nás nutí vyhledat závětří. V rychlosti měníme propocená trička a nabalujeme na sebe vše, co je v batohu. I pláštěnka nezůstává bez využití. Sice nehřeje, ale neprofoukne. V závětří jednoho z kamenů se k sobě mačkáme ve snaze nasdílet trochu tepla. Ukrutná zima mě odrazuje od jakýchkoliv pokusů hledat to nejfotogeničtější místo. Beru za vděk tam, kde fouká nejméně.

 

Těsně před svítáním přestává být chlad k vydržení. Třeseme se zimou. Modro fialová obloha bez mráčků ale slibuje neobvyklou podívanou. Poohlížím se po svahu, který mám v zádech. Nikde ani živáčka. Všichni jsou zalezlí mezi kameny a čekají na východ, stejně jako my. Díky tomu vypadá vyhlídka u jezera Torres zcela opuštěně a klidně. Slyšet je jen dunění větru protahujícího mezi balvany.

 

Za nedlouho se fialová barva mění v narůžovělou a na špičkách masívů se objevují první oranžově žluté stíny světla. Stejně jako klesající ryska na měrce, stékají pomalinku ale neústupně po prochladlém žulovém povrchu směrem k hladině jezera. S dotekem vodní hladiny jakoby se spustila řetězová reakce a žluté světlo začíná zalévat celé údolíčko.

 

V ten okamžik, jakoby si příroda řekla, že je po představení. Na obloze začínají houstnout mračna a nejvyšší vrcholky se zahalují do jemného závoje.  Po pár minutách se i těla masívů stydlivě zahalují do mlhy a vzduchem poletují osamocené vločky sněhu. Je čas na návrat.

 

Klesáme po cestě, kterou vidíme ten den poprvé. Na protějším svahu jasně rozpoznáváme sněžnou čáru, linii trvalého sněhového pokryvu. Otáčíme se na rozloučenou k věžím, ale ty, jakoby tu nikdy ani nebyly, jsou už zcela zahaleny v mlhavých oblacích. Ukázali se jako za odměnu těm, co dlouhé hodiny stoupali tmou.

Začíná hustěji a hustěji sněžit. Pohyb nám do zkřehlých končetin vhání horkou krev a nezapomenutelný zážitek nám kouzlí na tvářích úsměv. Cestou dolu potkáváme doslova zástupy doufající v krásný výhled na žulové věže. Pravděpodobně se jim jejich dnešní sen nesplní.

Please reload

Recent Posts
Please reload

Follow Us
  • Facebook Classic