Trek na svazích Tian Shanu k jezeru Ala Kol
Kyrgyzstán je zemí pastvin, osamocených jurt, divokých koní a vysokých hor. Přesně takový má pocit ten, kdo absolvuje jeden z nejoblíbenějších treků na svazích pohoří Tian Shan. Možností kudy jít, je hned několik. My si vybrali cestu vedoucí z Aksu k jezeru Alakol až do Karakolu.
Cesta zpočátku jen mírně stoupá údolím Aksu podél rozdivočelé řeky, která nás dovede až do údolí Altyn Arashan. Svahy úzkého kaňonu hustě porůstají vysoké jehličnany. Po ránu je okolní vzduch ještě velmi chladný a od úst se nám kouří. Potkáváme první poutníky. Všichni cestovatelé touto dobou patrně ještě spí. Naši protijdoucí jsou tři kaštanově zbarvení koníci. S nedůvěrou nás na úzké cestě obchází a kvapně mizí za zatáčkou.
Po pár hodinách chůze do kopců přicházíme na planinu Altyn Arashan. První velkou atrakcí je skupinka místních dítek, které se spolu s babičkou fotí před jednou z jurt. Z povzdálí na nás mávají, abychom se k nim připojili. Po společné fotce míříme do jurty za malým osvěžením. V Altyn Arashan přespává mnoho z turistů buď v jurtách, nebo ve zděných budovách. Podél řeky vyvěrají na několika místech horké prameny, a tak neodoláme a místo oběda si dáváme příjemně teplou koupel.
Na konci údolí přecházíme přes lávku a opět nás čeká stoupání. Jako na dlani se pod námi rozkládají zelené pastviny, po kterých volně pobíhají polodivocí koně. Chvilku si užíváme idylický výhled, než začneme prudce šlapat strmým terénem.
Po středně náročném výšlapu pomalu přemýšlíme nad rozbitím tábora. Zastavujeme na pastvině, na které se pasou mladí býčci. Jakmile nás zahlédnou, do jednoho mizí za nejbližším horizontem. Ze zasněžených vrcholků do údolí stéká bystřina, která se zařezává hluboko do terénu. Na protějším svahu honák shání své stádo ovcí z pastvin.
Stavíme stan a vaříme večeři. Na protějším svahu stoupá dým z komína pastevcova domku. Patrně se už taky chystá ke spánku. Se západem slunka je vzduch až mrazivě chladný. Světlo vycházejícího měsíce ozařuje protější kopce jasně, jako záře reflektorů.
Ráno vstáváme ještě před svítáním. Na cestu se vydáváme už velmi brzy. Ta dnes povede už jen vzhůru. Po vyšlapané pěšince překonáváme nesčetné pastviny. Horizonty, které se z nenadání objeví po zdolání těch předešlých, nás trochu demotivují.
Po několikahodinovém stoupání přes pláně lemované horskými masívy se před námi objevuje hradba hor. Po ní se klikatí tenká linie. Tudy vede naše cesta. Blížíme se k masívu a zjišťujeme, že z blízka vypadá takřka stejně hrozivě, jako z dálky. Stoupání po nestabilním suťovém svahu se blíží 45°.
Pod nejstrmějším místem nabíráme síly a taktizujeme, kterou z pěšin vybrat. Ani jedna cesta ale nevypadá příliš bezpečně. Vydáváme se na suťový svah, který se boří a klouže pod nohama. Místy lezeme po čtyřech a modlíme se, aby se nestabilní terén nedal do pohybu. Na závěr nás ale čeká odměna.
Výhled ze sedla ve výšce 3900 m n. m. stál za námahu. Před námi se tyčí vrcholky Tian Shanu zahalené v bílém sněhu. Při jejich úpatí se jako klenot nachází tyrkysově zbarvené jezero Alakol. Nádherně modrá hladina protáhlého jezera leží v nadmořské výšce 3532 m a shlížejí se v ní okolní o půl kilometru vyšší štíty. Nejvyšší horou je Pik Jelcina (5216 m n. m.), které do nejvyššího bodu celého pohoří (Pik Pobedy 7439 m n. m.) chybí více jak dva výškové kilometry.
Další cesta vede už jen dolů a my pomalu rozmýšlíme nad odpočinkem. Jezero je obklopeno sutí s vyšlapanými stezkami a míst k táboření tu mnoho není. Ten večer zůstáváme při ústí jezera na skalnatém tábořišti.
Následující ráno nás čeká sestup až do údolí Karakol. Strmé klesání po suťovisku střídá cesta nízkým lesíkem. Potkáváme turisty jdoucí na lehko v doprovodu obtěžkaných nosičů. Zdá se, že jsme zde jedni z mála v plné polní. Při pauze se ptám jedno z nosičů, kolik váží jeho batoh. Prý obvykle mezi 30 – 40 kg.
Pomalu se před námi otevírá výhled do údolí, kam směřuje naše cesta. Po posledním táhlém stoupání mizíme ve stínu lesa. Stezka nás vede podél divoké řeky Karakol, kterou lze po jediném mostě přejít. Na druhém břehu usedáme k rychlému obědu. Na mýtince se nachází jeden z kempů. Nezdržujeme se dlouho a opět se zvedáme k odchodu.
Zprvu rozdivočelá řeka se nyní rozlévá do luk a dělí se do několika bočních toků, které se po chvíli zase stékají. Údolí Karakol je plné zeleně a zcela nám učaruje. Z hor směrem do údolí se najednou začíná ozývat dusot kopyt polodivokých koní. Celé stádo poplašeně pádí údolím, přebíhá mělká ramena a zastavuje se až na šťavnaté pastvině mezi dvěma rameny řeky. Stádo působí neskutečně svobodně a volně.
Cesta stále klesá a je až s podivem, jak moc se mění ráz okolní krajiny. Zelené svahy střídají žluté vyprahlé kopce a po svěžích pastvinách ani památky. Zastavujeme místního dobrodince a prosíme ho o svezení do města.
Karakol není ničím výjimečný, je ale základnou pro treky do pohoří Tian Shan. Po několikadenní instantní stravě vítáme možnost najíst se čerstvé zeleniny a umýt se v teplé vodě. Při procházce nás ale zaujmou domky vyhlížející jako perníkové chaloupky kontrastující s budovami postavenými z nákladních kontejnerů. Na druhý den sedáme do maršrutky a pokračujeme dále na východ.
Video z cesty
