Smích za zdmi chudoby

Chudinské čtvrti se jako stín lepí na předměstí valné většiny velkoměst rozvojových států. Architektonický styl pozná na první pohled i oko laika. Zvlněné plechy a dřevotříska jsou dominantním materiálem, stejně jako téměř neexistující kanalizační systém. Ve slumech se dnes tísní skoro jedna miliarda lidí trpící nedostatkem hygieny a pitné vody. Kvůli vysoké kriminalitě se do některých vyhlášených lokalit neodváží ani příslušníci zákona.

Peterův vůz odbočuje z rušné Manilské magistrály do postranní uličky. Slumy poblíž centra se tísní na nepatrné ploše a stejně jako nánosy špíny mezi kachličkami je snadno přehlédnete. Můžete chodit kolem celý život a ani nevíte, že existují.

Po pár metrech naše auto zastavuje. Mé pozornosti neuchází nápis na vratech, u kterých jsme právě zaparkovali – Junk shop (výkup šrotu). U vchodu nás namísto hlídacího psa vítá pašík skrývající se před žárem horkého poledního slunce. V průchodu se dvě ženy dohadují nad kuchyňskou váhou. Váží plíšky, plechovky a kdejaké další harampádí. První z žen nakonec kývne hlavou, rukou smete šrot na zem a předává druhé ženě pár drobných. Za nimi zpoza hromady drátů vykukují dva rozcuchaní chlapci. Vstupní branou do většiny zdejších slumů bývá právě takovýto dvůr. Místo, kam lidé přináší cokoliv, co by se snad dalo recyklovat či vyměnit za několik málo pesos. „Naším cílem je pozdvihnout ekonomiku odspoda. Lidé z nejnižších vrstev tak začínají vést svůj malý byznys a stávají se soběstačnými. Navíc jsou schopni zaměstnávat další lidi ve svém okolí, což je klíčem k úspěchu. To, že jim dáte peníze, nikam nevede.“ Vysvětluje Peter, zástupce projektu zabývající se sociálními problémy lidí žijících ve slumech.

Opouštíme dvůr a vydáváme se do zhruba metr široké uličky, jejímž prostředkem protéká odpadní stoka. Uskakuji na stranu, abych pustila proti jdoucí děti. Uličky se zde klikatí doprava a doleva. Náš průvodce si za svou orientační schopnost získává velkou úctu. Až později mi sděluje, že z důvodu soužití s místní komunitou zde i se svou ženou a dvěma dětmi několik let bydlel. Naše kroky vedou k místní školce. Vnitřek cihlové stavby s mřížovými vraty je tak temný, že se nutně musím ptát, jak vůbec skupinka dítek v bílých nažehlených tričkách vidí do svých sešitů. Školní uniformy děti nosí od útlého věku a na vzhledu si zde potrpí snad každý. Těžko říct, jaký zázračný prostředek asi používají jejich matky, aby udržely až zářivou bělost uniforem v prašných ulicích.

Naše cesta se pomalu stáčí zpět k zaparkovanému vozu. Jen několik desítek centimetrů nad našimi hlavami vedou kabely rozvádějící proud do jednotlivých domů. Některé z nich jen tak volně visí dolů. Požáry vyvolané zkraty vedení tu proto nejsou vzácností.

Před námi zastavuje nákladní vůz a přímo doprostřed silnice sesypává z korby svůj náklad - pytle s roztříděným odpadem. Z postranních uliček se v mžiku vynořuje asi dvacet mužů a pytle v rychlosti rozebírají. „Teď pojedeme na místo, odkud ty pytle pochází.“ Dodává za pochodu Peter. Snažím se s ním držet krok, snad aby mně také někdo nepozorovaně neodnesl kamsi do útrob jednoho z Manilských slumů.

Procházíme okolo stánku s čímsi vzdáleně připomínajícím špízy. Filipínské barbecue je věhlasné. Pod tímto termínem si lze představit téměř cokoliv, od kuřecích střev, přes žaludky, občas dokonce i obyčejné maso, které je ale v porovnání s ostatními delikatesami skoro až fádní. Snad každý z přítomných se zde zastavuje a po chvíli už ani není co prodávat. Ještě před tím, než opět usedneme do auta, míjíme skupinku žen v pěkně vypadajících uniformách s úhledně učesanými vlasy a nalakovanými nehty. Vozidlo se pomalu rozjíždí k našemu dalšímu cíli.

Doprava ve Filipínské metropoli je nechvalně známa. Dostat se z jednoho konce města na druhý ve špičce trvá hodiny. Ubíhající minuty ani nevnímám. Hlavou se mi honí obrazy z místa, které jsem právě opustila. Vybavují se mi lidé u stánku s jídlem. A ony ženy, které jsme potkali - podobně upravené dívky pracují snad v každém zdejším supermarketu. Tři slečny za kasou – jedna účtuje nákup, druhá sešívá účty, třetí se usmívá a k tomu všemu ještě mladík skládající nákup do tašky. I tak se dá řešit problém, kde zaměstnat téměř deset milionů obyvatel metropole. Není se pak čemu divit, že platy jsou tak malé, že na slušné bydlení se už nedostává.

Provoz houstne a rychlost našeho vozidla klesá. Každodenní šum na ulici roste. Davy lidí procházejí po chodnících mezi stánky v podobných uniformách, jaké jsem před chvílí viděla. Spěchají do svých prací. Řidiči tricyklů, strážníci u bankomatů, taxikáři a všichni ostatní se po setmění odebírají do míst, ze kterých jsme právě vyjely. Každé zákoutí, každičký volný prostor Manily je vyplněn podobnými chatrčemi. Žádné místo nepřijde nazmar. Jako byste se snažili vyplnit díry v ementálu. V takovýchto výplních žije asi 40% zdejší městské populace. Do tohoto čísla nicméně nespadají lidé z předměstí a ani ti, co spí kdesi pod kartonem na ulici.

Betonová džungle zůstává za našimi zády. Po pravici se objevují černé vody manilského zálivu. Kam oko dohlédne, jsou sádky na mušle, které v kalné a znečištěné vodě jen prospívají. Zplodiny se pak v tělech měkkýšů ukládají a dostávají se na stůl zdejší bohatší vrstvě. Těžko říct, jestli by jim tak chutnalo, kdyby věděli, odkud jejich mořské plody jsou. Projíždíme okolo prázdného rybího trhu. V tuto denní hodinu už pulty zejí jen prázdnotou. Kola vozu se opět zastavují a k autu se přibližuje usměvavý muž, podle výrazu Peterův známý. Vystupujeme z auta. Peter mi představuje Cuyu Donga, bývalého pastora místní komunity a našeho dalšího průvodce. Peter raději zůstává u vozu.

Vzduchem se nese zápach z kanalizace. Přecházíme přes lávku nad černou vodou. Hladina je pod nánosem odpadků jen stěží viditelná. Protější břeh lemují chatrče z kulatin, plechů, dřevotřísky a jiného harampádí. Vstupujeme do osady Las Piňas. V porovnání s tímto byl předchozí zážitek jako procházka po VIP čtvrti. Chatrče jsou zde jen z dřevotřísky a několika latěk. V každé uličce je k vidění nejméně jedna klec s koutem. I tady se musí lidé nějak zabavit. Kohoutí zápasy jsou velmi populární a občas hodí i nějaké to peso. Psi se zde toulají, jak se jim zachce. Často velmi zanedbaní a sužovaní kožními chorobami. Okamžitě se na nás strhuje veškerá pozornost. Hlouček zvědavých dítek kolem nás pobíhá. Některé na sobě mají jen potrhaná ušmudlaná trička, jiní běhají po prašné cestě bosky - každý tak, jak ho doma ustrojili, ale není nad dětskou radost. Zprvu si připadám jako nežádaný host narušující chod zdejší komunity. Cuya Dong mne po chvíli představuje Ralfovi a rázem napětí upadá. Ralf mi hrdě ukazuje svůj vozík na rozvoz zeleniny, který získal od Peterovy nadace. Představuje mi svou manželku, dceru, druhou dceru, syna, tchýni a tchána, souseda, sousedovic děti, psa, který náhodou běží kolem a kohokoliv, kdo je právě po ruce. Tolik nadšení jsem už dlouho neviděla.

Z postranních uliček vybíhají další a další děti a připojují se k našemu průvodu. Cesta vede směrem k dálnici. I podél ní jsou nuzné přístřešky plné hladových krků, které bedlivě pozorují, jak procházíme. Naše cesta vede pod most. Zde bydlí jen ti nejchudší. Ve dvoupatrových chýších o velikosti pár čtverečních metrů se často mačká až deset lidí. Druhé patro není záležitostí přepychu, ale jako nouzové řešení. Po velkých deštích je to často jediná možnost úniku před stoupající zabahněnou vodou.

Po pár okamžicích, když si naše oči zvyknou na šero, se setkáváme se s Maríou. Její děti nás už nějakou dobu doprovází. Tři z nich si sedají k matce na zápraží, čtvrté odbíhá do chatrče opodál. „To je taky moje, musela jsem se ho po porodu vzdát.“ Říká tichým hlasem žena, při pohledu na svou ratolest utíkající za novou matkou. „Čekala jsem ho zrovna v době, kdy mého muže zavřeli. Sama bych tolik dětí neuživila.“ Maríin muž byl uvězněn za krádež. Vysoudil si téměř šest let za lup v hodnotě 600 pesos, což činí asi 200 Kč. Na právníka ani na kauci peníze nemá. Podobné příběhy se vyprávějí v každé druhé zdejší domácnosti.

Pokračujeme dále až k jediné cihlové budově široko daleko. Šedé zdi kostela sloužícího zároveň jako škola nechala též postavit nadace. Nábožensky lehce fanatickým Filipíncům je tento dar mnohem milejší než kanalizace. Víra v lepší zítřek je často to jediné, co zdejší obyvatelé mají. Kyselý zápach v horkém odpoledním slunci sílí.

Stoupáme po cestě dlážděné odpadky. Na vrcholku se nám skýtá hrůzostrašný výhled. Jsme na skládce. Sladkokyselý odér hnijících odpadků je téměř nesnesitelný. Zem je pokrytá mouchami hodujícími na zbytcích. Všudypřítomné děti si mezi odpadky hrají na honěnou, na nohách mají většinou jen žabky. V duchu si říkám, že pevná obuv byla pro dnešní parný den přeci jen skvělá volba. Procházíme okolo dalšího stánku s občerstvením. Místní mladíci nás zvou na kus řeči a na oblíbené barbecue. Na to moje odvaha nestačí.

Pokračujeme dál až k samé bráně Las Piňas. Sem se sjíždí popelářské vozy z okolí. Odpadky se vysypou a v tom okamžiku se na ně vrhne každý, kdo má ruce a nohy – muži, ženy, děti. Cílem je vše, co se dá prodat na sběrném dvoře. Vůz odjíždí. O pár metrů dál prohrabává bagr hromadu starou několik dní. Při každém rýpnutí do země se sbíhá nová skupinka lidí hledající poklad. Skládka se jednou za čas zaveze zeminou, aby se nešířil zápach. Marně. Nechci si ani představit jak to tu vypadá po prudkém lijáku, který zde není žádnou vzácností. Obcházím od hlíny ušpiněné hledače pokladů. Loučím se s hloučkem svých malých průvodců. Z dálky ke mně doléhají pozdravy ze skládky. Sedám opět do Peterova auta a opouštím Las Piňas.

Projíždíme bránou. Celá osada je obehnána několika metrovou zdí. „Před pár lety, přiletěl do města papež. Některé věci radši naše vláda skrývá, než aby je řešila, a tak postavili tuhle zeď. Při návštěvě amerického prezidenta ji pak nabarvili na růžovo, aby to tu nepůsobilo tak šedě.“ Dodává Peter.

Většina lidí nemá nejmenší tušení, jak se těmto lidem žije. Problém se snaží ignorovat, nebo je vůbec nevidí. Těch, co se snaží pomoci, je opravdu málo. Občas někdo doveze oblečení, nebo staré hračky pro děti. Ze strachu ale většinou ani nevylezou z aut. Věci jen nechají u cesty. Je smutné, jak místní přehlíží problémy svého velkoměsta.