Šaryn - Kazachstánský Grand Canyon
Projíždíme zemí nikoho. Nekonečné stepi obývané houževnatými pastevci tu nohu turisty asi málokdy spatří. Prašnou cestu lemují jen povozy, na jejichž nástavbě jsou umístěny včelí úly. Na hraničním přechodu Karkara nás zanechává futuristický vůz mladého Kyrgyze, kterého jsme stopli v Kegenu. Jeho spolucestující nás zkoumavě pozoruje po celou dobu jízdy ve zpětném zrcátku.
Kola zastavují uprostřed štěrkové cesty. Ještě než prach dosedne zpět na zem, dveře řidiče vyletí k nebi. Stále ještě fascinováni středoasijským tuningovým uměním, se vydáváme pěšky k hranici obehnané ostnatými dráty vedoucími do nekonečna na obě strany. Pár desítek metrů před hranicemi sedí pod stínem z provizorního stanu další duše, co chtějí přejít hranice. Nabízí nám krásný červený meloun, který s díky odmítáme a pokračujeme k odbavovacímu okénku. Po rychlé celní kontrole usedáme hned za hranicemi do jediného auta, které jakoby na nás čekalo a míříme do kazachstánské Karkary.
Hranice jakoby nedělila jen dva národy, ale i dvě rozdílné krajiny. Travnaté pláně poseté jurtami, kolem kterých na volno pobíhají koně, střídá suchá poušť. Jurty nahradily cihlové budovy bez omítky a kolem nich nepobíhají koně, ale v pravidelných rozestupech hyzdí krajinu sloupy elektrického vedení.
Po té, co se o nás v Karkaře poprali místní taxikáři, nasedáme do jednoho z vozů a řítíme se ke kaňonu Šaryn. Zatáčka nezatáčka, auta neauta – jedeme rychlostí světla, možná občas i po dvou kolech. Na odbočce na prašnou cestu po menší hádce vybojujeme odvoz až k bráně parku. Jen snad silou vůle drží všechny šroubky karoserie na správném místě.
Od brány musíme dál pěšky. Vyšlapaná pěšina nás vede k vyhlídce, u které postává několik karavanů a aut. Před námi se rozprostírá jen nekonečná pouštní krajina a až teprve z okraje vyhlídky je vidět skalní město pod námi.
Vodní živel zde vymodeloval asi 150 metrů dlouhý kaňon. Dnes už vyschlé koryto ústilo do řeky Šaryn v místě, kde jako zázrakem v poušti rostou stromy a břehy se zelenají. V jejich stínu stojí několik chatek poskytujících nocleh a občerstvení.
Scházíme na dno kaňonu. Je horko k zalknutí. Přesto ale poušť není tak bez života, jak bych čekala. Nad hlavami nám krouží draví ptáci. Cestičky v písku svědčí o mnoha malých párech nohou, které se schovávají pod zemí před neúprosným žárem poledního slunce. Z nor co chvíli vykouknou zvědavé pouštní veverky. Když jen trochu zavadíte o uschlý keř, jako na pružině se všemi směry od něj rozletí malé kobylky. Snad každý zelený strom v oáze u řeky obývají zelené kudlanky. Přestože variabilita zde není taková, jako na louce, životem to tu doslova kypí.
Ještě navečer se vydáváme na procházku Dolinou Zámků, asi nejnavštěvovanějším místem v oblasti. Zlatavé světlo pozdního odpoledne zbarvuje oranžovo červené stěny do ještě teplejších odstínů. Stoupáme na vyhlídku, odkud se pod námi rozprostírá celé skalnaté město, jako na dlani. Ne nadarmo se Šarynu říká Grand kaňon střední Asie. Eroze vymodelovala červené jílové stěny do rozličných tvarů, které ve zlatavém světle působí podmanivě. Není se čemu divit, že od roku 2004 je kaňon Šaryn i s okolními planinami chráněn jako národní park.
Na druhý den se pěšky vydáváme zpět k vstupní bráně. Hlavou se nám honí otázky, jak se odsud vlastně dostaneme do... Počkat, kam že to vlastně jedeme? Zkoušíme zastavit některé z projíždějících aut, ale marně. Až po chvíli nám zastavuje párek Poláků a s nimi vyrážíme na další dobrodružství.
