Rovníkovou Amazonií
Z Quita se autobusem do Amazonie přece dostanete coby dup. Skoro 300 km do Lago Agrio snad nezabere dlouho, pomyslím si usedajíc na sedadlo. Řidič se řítí cestou necestou s nohou střídavě na plynu a na brzdě. Jak jsem se spletla, zjistím až o sedm hodin později.
Během cesty mizí horská vegetace pokrytá mechovím a broméliemi. Vzduch se otepluje a těžkne. Přijíždíme do nížin. Nedokážu už ovládnout svou nedočkavost. Jen jedna noc mě dělí od amazonské džungle. Džungle plné příběhů dobrodruhů a objevitelů, které jsem doslova hltala už od mala.
Hned ráno sedám na autobus a vyrážím do rezervace Cuyabeno. Místní linka mě prováží všemi zapadlými kouty zdejších krajů, podél ropovodů s nápisem ,,Texaco, nada mas!“ (Texaco, už víc ne) – známkou všudy přítomné těžby ropy. Až nakonec zastavujeme na mostě uprostřed divočiny. Řidič na mě významně koukne a už už mě pakuje z vozu. Naprázdno polknu při pomyšlení na to, do jakého kraje jsem se to zase dostala. Nikde ani živáčka.
Na druhé straně silnice omývá bahnitý břeh malá říčka. U břehu je ukotvená dlouhá modrá kanoe s plnoštíhlým kormidelníkem, který na mě mává. Tak tedy vyrážím.
Říčními kanály Cuyabena
Loďka si to křižuje meandry řeky pod větvemi stromů, ze kterých se k hladině spouštějí liány. Tu se mezi listy zeleně vynořuje modrý motýl morpho a svými obřími lesklými křídly ladně klouže vzduchem. Korunami se nesou hlasy ptáků, které není šance zahlédnout.
Člun znenadání zastavuje a kormidelník, ze kterého se vyklubal průvodce Pedro, ukazuje na uschlý kmen před námi. Jeho špička není tvořena dřevem, ale peřím. Na konci kmene sedí perfektně maskovaný potu velký. Barva jeho peří je k nerozeznání od kůry stromu, na kterém dřímá.
Zahýbáme do jednoho z levých přítoků. Loďka se jen zázrakem nezaklesne mezi strmými svahy. Bahnité břehy jsou protkány kořeny stromů, které jsou teď obnažené od vody. Je neobvykle sucho a hladina klesla o pár desítek cm.
Za zákrutou se objevuje naše ubytování. Několik chat na kůlech spojuje lávka vedoucí do vysoké dvoupatrové místnosti. Pod střechou z palmového listí je zavěšeno několik hamak a na spodním podlaží je jídelna a molo. Nedočkavě hážu zavazadlo na pokoj a nervózně před Pedrem přešlapuju. Při pohledu na moje pohorky se zasměje a hlavou kýve do kouta na hromadu holin. Trochu s opovržením si jeden pár natahuji a konečně se vydávám do lesa.
Pomalým krokem překračujeme padlé stromy. Oči si zvolna přivykají na šero ve spodním patru deštného lesa. Bláto mi sahá vysoko nad kotníky, a ač nerada, připouštím, že holiny se do takového terénu skvěle hodí. Pedro z nenadání zastavuje u mraveniště obepínající útlý kmen a vybízí mě, abych do něj vložila ruku. To určitě, pomyslím si. Pouhé jedno štípnutí některých druhů bolí tak, že se orosíte po celém těle. Tihle drobci ale nekoušou. Jen co jich na mě pár nalezlo, Pedro je rozmázl po mé paži. „No a nemusíš použít repelent, „ dodává.
Mravenci jsou v pralese různorodí. Například rod atta si odnáší do mraveniště nastříhané listy rostlin a jimi pak krmí symbiotické houby v podzemí. Nebo ti z rodu Paraponera v angličtině příhodně nazývaní bullet (kulka) ant, mají extrémně bolestivé kousnutí a indiáni jejich mandibuly používali jako stehy. Jednoduše je nechali zakousnout do poraněného místa a pak odstranili zbytek těla. Kousnutí těchto mravenců ale patří k těm nejbolestivějším.
Noční džunglí
Se smrákajícím se dnem se začínají ozývat všemožné druhy ptáků a cvrlikajícího hmyzu. Přímo nad chatkou hnízdí vlhovci (Psarocolius viridis). V koloniích staví dlouhá zavěšená hnízda a při zpěvu se často z větve zhoupnou hlavou dolu, jakoby neudrželi balanc. Přitom ze sebe vyloudí zcela nezaměnitelný zvuk.
Světla na rovníku ubývá rychle a venku už je docela tma. Všudypřítomný prales ukazuje svou druhou tvář. Ze skrýší vylézají noční tvorové a všude je rázem velmi živo. Vzduchem poletuje kdejaká havěť a já si uvědomuji, že bez moskytiéry zavěšené nad postelí, bych dnes asi neusnula. Baterkou slídím v křovinách a hledám noční tvory. Světlo mojí lampy patně překročilo bezpečnou vzdálenost, a tak Pedro spěchá, aby mě navrátil zpět do tábora. Mé nadšení objevovat noční džungli se ale přeneslo i a další ubytované, a tak vyrážíme do nočního pralesa ve skupince.
Na stromech a listoví loví několik desítek centimetrů velcí bičnatci. Vypadají odpudivě, ale ve skutečnosti jsou velmi mírní. Rozmanité kobylky se osmělily a posedávají na větvích. Na kmenech se pohupují drobounké kudlanky, jejichž šat perfektně ladí s kůrou stromu. Zahlédnout je tedy jen otázkou štěstí. V podrostu nacházíme obrovskou žábu připomínající skokana a kolem děr v zemi zas číhají chlupatí sklípkani. V tom se na mě Pedro obrátí a ptá se, zda bych se s ním chtěla vyfotit. Na můj výraz ve tváři, zda se nezbláznil, odvětí, že takovou fotku ještě určitě nemám.
Vracíme se do tábora a Pedro bere do rukou pádlo. Pokládá ho na střechu jídelny a za okamžik jej sundává i s obrovským hnědým sklípkanem, který se nohu za nohou přesouvá na jeho ruku. Chytí za paži mě a obrovský osminožec přelézá na mé předloktí. Krve by se ve mně nedořezal. Srdce mám až v krku a vnímám drápky na všech osmi nožičkách pavouka, který ani na moment nezastaví. Přelézá na spodek mé ruky a přitom se přichycuje svými chelicerami (jedová kusadla) a v ten moment už ho toužím dát ze sebe pryč. Přendáváme pavoučisko zpět na střechu a já mám stále na rukách husí kůži.
Růžoví delfíni a Laguna Grande
Následující dopoledne balíme batohy. Dneska přespíme v džungli. Usedáme do kanoe a vydáváme se na plavbu říčním bludištěm. Nad hlavou nám přelétá hejno obrovských ar, v korunách se prohánějí opice a u hladiny poletují pestrobarevné vážky.
Život se tu řídí vodním cyklem. Hustá síť kanálů udržuje oblast v permanentní vlhkosti a to málo pevniny, které se mezi ně vklínilo, je pravidelně po deštích zaplavováno. Řečiště se najednou rozvolňuje a naše loď vplouvá na lagunu zformovanou řekou Cuyabeno. Laguna Grande jí říkají.
Je ohraničena stromy zakořeněnými ve vodě a pevnina jakoby tu vůbec neexistovala. Černá barva jezera vznikla důsledkem rašelinného podkladu podobně, jako je tomu u Rio Negro.
V dáli vidíme skupinku růžových sladkovodních delfínů. K hladině se přiblížili jen pro nádech a hned zas mizí v hlubině.
Přeplouváme lagunu a mizíme opět v bludišti kanálů. Ve větvích nad vodou se nemotorně plácá párek podivně vyhlížejících hoacinů. Doslova prehistorických ptáků s drápky na křídlech.
Pod plachtou v pralese
Po hodince plavby kotvíme u břehu a na mýtince mezi stromy rozbíjíme tábor. Nejprve je potřeba vyčistit zem od listí a větví – případného úkrytu štírů a hadů. Pak natahujeme velkou plachtu pro případ, že by v noci sprchlo. Nakonec každý rozděláváme svůj stan. Brzy se setmí a vzduch se opět plní komáry a otravnými muškami.
Rozděláváme oheň a doufáme, že nám kouř poskytne úkryt. Slyšet je jen praskání dřeva nasáklého pryskyřicí, cvrlikání cikád a kvákání žab. Tu a tam se ve vodě ozve šplouchnutí. Už pár dní pořádně nezapršelo a hladina vody rychle klesá. Zmenšuje se životní prostor rybám, které co chvíli nervózně plácnou ploutví na hladině.
Nasedáme na kanoi a noříme se do tmy noci. Vzduchem poletují netopýři, doufajíc v tučnou večeři. Skupinka takových okřídlených chlupáčů ještě posedává pod velkým listem a teprve čeká na správný okamžik pro lov. Naplnit břicho jim moc práce nedá. Vzduch je poletujícího hmyzu plný. Ve větvích vidíme hady a ještěrky. Jejich zelenkavé šupinaté tělo baterka snadno odhalí, zatímco přes den je těžké rozeznat je od listoví. Při břehu kvákají žabky a světlům našich lamp v dáli odpovídají odrazy kajmaních očí. Je klid, vzduch je těžký, vlhký, nasáklý vůní tlejícího dřeva a rozkládajícího se listí.
Loďka najíždí na břeh a my se odebíráme do svých stanů. I přes plachtu je slyšet neutichající cvrkání malých tvorů, které si jen sotva dovedu představit.
Na návštěvě u Sionů
Následujícího rána mě probouzí hluboký dunivý řev. Vřešťan, mohutná opice v černohnědém kabátě je jeho původcem. Jejich hrdelní hluboký zvuk se z korun stromů šíří do dáli a dává ostatním tlupám vědět, že tu už je obsazeno. Balíme stany a vyrážíme opět do bludiště řek.
Cesta zpátky do kempu vede oklikou. V dálce na horizontu se rýsují chýše obyvatel zdejších lesů – Sionů. Zastavujeme se u břehu a náš průvodce se vítá s vesničany. Sioni se kdysi živili pouze tím, co jim nabídl prales. Dnes ale sdílí své dovednosti a šamanské rituály s návštěvníky.
Setkáváme se s Rozitou, pohlednou dívkou, držící v ruce dlouhou mačetu. Chystá se upéct maniokové placky. Odsekává rostlinu a ze země tahá podlouhlou hlízu. Pečlivě ji očišťuje od vrchní slupky a omývá ve vodě. Na struhadle pak strouhá hlízu a my přikládáme ruce k dílu.
Vzniká hmota podobná nastrouhanému kokosu, z té se ještě za pomoci rohože vyždímají poslední kapky vody. Z nastrouhaného manioku se nad ohněm opečou placky. Kromě dýmového aroma zcela postrádá jakoukoliv chuť. Posedáváme ve stínu avokáda a pozorujeme kluky, hrající na poledním slunci fotbal, než se vrátíme do našeho ubytování.
V podvečer v kempu ještě naposled pozoruji kolonii vlhovců a jejich akrobatické kousky v korunách stromů. Je čas odejít, pomyslím si. Následujícího rána mě čeká u brány národního parku autobus, který mě poveze kolem nekonečných kilometrů ropovodů s nápisem Texaco, zase zpátky do civilizace, zpátky do reality.
Video z Ekvádoru
