Severní Laos


Kola malého autobusu se pomalu dávají do pohybu a metr po metru se vzdalují od bývalé metropole Laoského království. V dálce jsou ještě slyšet hlasy mnichů zpívajících při motlitbách v početných klášterech Luang Prabangu. Stále více slábnou, jak vůz míří kupředu, až nakonec v řevu motoru zcela zaniknou. Silueta města se ztrácí za horizontem a před námi je jen několik málo chatrčí zatímco klikatící se vozovka vede dál a dál na sever k čínským hranicím.

Okolní moře zeleně tu a tam narušují roztroušená vesnická stavení, kolem kterých na volno pobíhají slepice, psi a jiná domácí zvířata. Přítomnost osídlení často prozrazuje jen kouř kuchyňského ohniště stoupající z perfektně maskovaných chýší zapadlých mezi stromovím. Severní Laos je divoký a nespoutaný. Právě zde, na hranici s Čínou stále přežívají horská etnika, která ještě žijí tradičním způsobem. Místem, kam mnozí cestovatelé míří, aby se s nimi setkali, je Luang Namtha.

Tržiště centrem vesnice

Luang Namtha je posledním střípkem plané civilizace před vstupem do hornatého severu porostlého neprostupnou džunglí. Zástavba kopírující hlavní a vedlejší silniční tahy vytváří pravidelný půdorys. Ztratit se zde dá jen těžko. Centrem městečka je malé prostranství, které se s večerem ponoří do kouřů stoupajících z rozžhavených uhlíků. Vůně pečeného masa na špízu se spolu se štiplavým dýmem rozlévá do všech koutů a láká k večernímu hodování.

Sahám po plodech pitahayi - dračího ovoce, které lze doma koupit jen velmi draho. Do sáčku přihazuji ještě pár kousků sladkých mangustanů a aromatických banánů. Jejich chuť se nedá srovnat s ničím, co známe z importu. Na pultech zdejších obchodníků se kromě neznámých druhů ovoce a zeleniny objevují i artikly místní medicíny. Mohu jen hádat, na jakou léčbu se ten či onen agonicky pokroucený kořen, rozličná semínka, či sušené houby hodí. Nápisy v čínštině mi toho totiž o mnoho více o způsobu použití neprozradí.

Na sever od Luang Namthy

Luang Namtha je jedním z nevzdálenějších cílů cestovatelů, kteří zamýšlí uhnout z nejčastěji navštěvovaných Laoských destinací. Ubytování nabízí zorganizované výlety do džungle a návštěvu horských etnik. Mě ale pohání zvědavost ještě dále na sever. Na autobusovém terminálu se sháním po spoji.

Pojem autobus se napříč různými zeměmi různí a v zapadlejších koutech světa nabývá odlišných forem. Tím mým dnes nebylo nic jiného než dodávka pro devět lidí, do které se vmáčkl celý tucet cestovatelů, pět pytlů plných tovaru z trhu a několik slepic. Zabahněná cesta se klikatí až do nejzazšího koutu stejnojmenné provincie Luang Namtha, malého městečka Muang Sing a na zpříjemnění vyhrává romantická melodie linoucí se z mobilu jednoho z cestujících.

Jen co by kamenem dohodil od čínských a barmských hranic, se zdejší osídlení od pradávna potýkalo s problémem pašování drog. Tržiště dnes připomínající spíše bazar nářadí a opravnu zemědělské mechanizace bylo dříve významným překupním místem pro obchod s opiem. Díky neprostupným horským lesům se černému obchodu se sousedními zeměmi daří dodnes

Ve vesnici Akhů

Stejně jako severní Vietnam je i tato periferie Laosu etnicky velmi heterogenní. Na svazích hor se nachází hned několik menšin. Některé z nich, jako jsou Hmongové, můžeme najít i v severním Vietnamu, nebo čínském Yunnanu. Thaiům se naopak podařilo osídlit i horské oblasti severního Thajska. Cesta na kole mezi rýžovišti mě ale tak trochu nečekaně zavádí do malé osady etnika Akha.

Vesničanky sušící buráky na rozpálené zemi z ničeho nic přestávají pracovat a pokukují po nezvané návštěvě. Malé holčičky se stydlivě schovávají za rohem jednoho z domů staveného na kůlech. Jejich zvědavost ale nakonec přeci jen vítězí, a tak se nenápadně začnou procházet mým směrem. Překvapení je na obou stranách. Bez pozvání mi přijde procházka mezi cizími domy neurvalá, proto otáčím kolo, abych stejnou cestou opět odjela. Cestu mi ale zatarasí místní tetka. Chvilku se mi snaží cosi vysvětlit a vzápětí mě bere za ruku a táhne mě kamsi do jednoho z místních domů.

Stoupám po schodech do patra dřevěného domku. Přízemí je určeno domácím zvířatům, které mezi kůly nacházejí úkryt před prudkým poledním sluncem. Doprovází mě hlouček místních dítek. Některé z nich kvapně natrhaly rudé květy ibišku a založily si je za ucho. Bez bot vstupuji na horní patro. Tetka odbíhá kamsi do útrob domu a stále na mě mluví jazykem, kterému pranic rozumím. Po chvíli se vrací s šálkem zeleného čaje a papírovou krabicí.

Usedáme ve dveřích, kde je nejlepší světlo a vrásčitá ruka majitelky domu sahá do krabice, vytahuje pár zašlých fotografií a zaníceně vypráví. Mohu se jen domýšlet o čem. Po několika dlouhých chvílích se odmlčí. Signál, že nastal čas, se rozloučit. Děvčátka mi na rozloučenou darují několik květů ibišku pár burských oříšků a mávají na rozloučenou.

Prašná pěšinka vede radiálky mého kola mezi rýžovými políčky zpátky do Muang Sing. Naproti mému guesthousu vyzývají k návštěvě dokořán otevřené dveře koloniálního domu. Zvědavě nahlížím do interiéru, který slouží už jen jako etnografické muzeum. Jediné, co rozpoznávám z bohatě zdobených tradičních oděvů, jsou pokrývky hlavy, které i dnes ženy nosí. Do tradičních oděvů se oblékají jen při příležitosti oslav. I sem pomalu pronikají západní vlivy a jen mi probleskne hlavou, kdy místo zemědělského náčiní na tržišti budou k dostání suvenýry a v hotýlkách bude dostupná wifi.

Galerie z Laosu

Recent Posts
Follow Us
  • Facebook Classic