Plavba po řece Kinabatangan

Loďka se odráží od břehu už velmi brzy ráno. Slunce ještě nestihlo nastínit, co nás na plavbě po malajském toku vlastně čeká. Jen lucerna svítící do dáli ozařuje několik párů krokodýlích očí vykukujících z vodní hladiny.

Po chvíli se ale rozednívá a začíná se objevovat hladina řeky, která se jako stuha line před námi až na horizont, kde mizí mezi hustým pralesním porostem. Podél řeky poletují ledňáčci pestrých barev a mezi větvemi stromů se prohání tlupy makaků. Vysoko nad hlavami přelétne obrovský černý zoborožec nosorožčí a přistává na pralesním velikánovi na druhém břehu řeky. Mohutným zobákem s absolutní přesností sezobává fíky rostoucí přímo z kmene.

Po několika okamžicích lze velmi snadno uvěřit v jedinečnost zdejšího ekosystému. Řeka je magnetem pro obyvatele místních pralesů, nacházejí zde potravu i úkryt. Já ale doufám, že zde spatříme jednoho z těch vzácnějších obyvatel bornejské džungle – slona indického, respektive jeho bornejský poddruh. Ti se s velkou oblibou na břehu řeky pasou a je proto velmi snadné je pozorovat. No a z zpovzdálí člunu i daleko bezpečnější. Člun zpomaluje. Pošlapaná vegetace na pravém břehu svědčí o přítomnosti velké zvěře. Po chvíli se opravdu mezi houštím objevují oblá těla sloního stáda. Prohledávají vegetaci a člunu, který je pozoruje zpovzdálí, nevěnují žádnou pozornost.

Řeka Kinabatangan na východě ostrova Borneo se pyšní nebývale vysokou diverzitou. Dolní tok řeky od dob koloniálního rozvoje podléhal velkým těžařským tlakům. Vzácné dřevo bylo a stále je vysoce finančně ceněné a v 90. Letech bylo největším důvodem k masivnímu odlesňování oblasti. Dnes však na pralesy v povodí Kinabatangan vyvíjí tlak jiný nepřítel. Kvůli produkci palmového oleje dochází ke stále větší expanzi plantáží, které jsou v Malajsii a sousední Indonésii zodpovědné za historicky nejrychlejší pokles rozlohy původních lesů.