Cerro Castillo

Řidič pickupu nás vysazuje v osadě pod horským masívem. Z hor vane chladný vítr a déšť se nezadržitelně blíží. Chodíme od ubytování k ubytování a nikde se nám nedaří sehnat nocleh. Vše je plné dělníků, kteří zde opravují silnici. Nakonec nacházíme volný pokoj u domácích. Teploty uvnitř jsou ale stejně mrazivé, jako venku. Jediná kamínka ohřívají společnou místnost. Stěny domu jsou tenké, jak je všude v Patagonii normální, bez izolace. Kolem oken a pod dveřmi protahuje.

Po noci ve vymrzlém pokoji kontrolujeme počasí. Odpoledne se má vyjasnit a další den by mělo být jasno. Následující dny počasí ale nevypadá dobře. Balíme proto batohy a vydáváme se do hor nezvykle kolem oběda. Potkáváme chodce vracející se z túry. Nevěříc se za námi ohlížejí. Ani pro nás není zvykem, že bychom začínali tak pozdě.

Procházíme pastvinami a les se postupně mění v otevřenější krajinu. Začíná hustě pršet. Oblékáme se do pláštěnek, a jak stoupáme, kapky se mění v mokré vločky. Mrazivý vzduch zalézá za nehty. Ani jeden z nás se neopovažujeme cokoliv namítat. Obloha se zčistajasna zatahuje a nás obklopují jen mraky a hustá sněhová vánice. Viditelnost je sotva na pár metrů. Mojmír mi později prozradil, že při žalostném pohledu na mé promáčené vlasy měl chuť výšlap ukončit a pokračovat dalšího dne. Nebudu lhát. Taky mě to napadlo.

Stoupáme dál po kamenitém povrchu. Sněhovou bouři, pastviny i stáda krav necháváme daleko pod námi. Mračna se rozplynula tak rychle, jak přišla a slunko začíná opět příjemně hřát. Jsme tu sami. Jen my a hory. Cesta se klikatí přímo do sedla. Za horizontem viditelným z dálky se objevuje poslední stoupání na výhled k jezeru Cerro Castillo, nad kterou se tyčí mohutný stejnojmenný masív.

Dlouho se nezdržujeme a klesáme do kempu při ústí jezera. Cestou míjíme dva další stany. Ten náš stavíme na rovince mezi stromy. Vaříme večeři a před spaním si pouštíme film. Do spacáku si dávám lahev s teplou vodou. Je jasno a noc bude chladná.

Ve 3 hodiny mě budí alarm na mobilu. Tvář a nos mám na kost promrzlý. Otevírám stan a padám úžasem. Nad námi se odehrává dech beroucí divadlo. Miliony hvězd rozzařují nebeskou sféru. Mléčná dráha vykukuje zpoza hor přímo nad naším stanem. Nastavuji kameru a čekám. Mojmíra ven ze stanu ale nedostanu, tak mi alespoň ohřívá vodu na zbytek noci a osvětluje zevnitř stan. Po půl hodině je mráz už k nevydržení, a tak se vracím i já do tepla.

Ráno se budíme omrzlí. Ven se nám moc nechce. Otevírám stan a pod nohami mi při každém kroku cosi zakřupe. Vlhkost z půdy se formovala v miniaturní rampouchy, které jako několika centimetrové jehličky, jedna vedle druhé, pokrývají zem, kam jen oko dohlédne. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Před východem slunka se vracíme k laguně a kocháme se divadlem, které nám chystá vycházející slunce. Na snídani se vracíme asi za hodinu a půl.

Ranní paprsky se začínají opírat do stěn stanu. Příjemné teplo z čaje nás zahřívá po celém těle a teplá snídaně chutná tak nějak líp, než kdy jindy. Za jasného počasí skládáme stan a vracíme se do vesnice.

Video z Patagonie