Trek Laugavegur: z duhových hor k vodopádu Skógar

August 26, 2018

 

Tento článek jsme se rozhodli napsat asi půl roku po návštěvě Islandu, během plánování dalšího výletu. Při hledání inspirací na další cesty jsme si nejen vybavovali zážitky z té minulé, nevěřícně jsme kroutili hlavou nad tím, co všechno se nám podařilo, ale také nám bylo jasné, že pokud vše nesepíšeme teď, tak už nikdy. Těchto pár řádků popisuje náš přechod z Landmannalaugru do Skógaru na trase známé jako Laugavegur trail. My si při psaní zrekapitulujeme nevšední zážitky a možná i někomu poradíme při plánování svého vlastního výletu.

 

Naším cílem bylo přejít trasu z Landmannalaugru přes chaty Hrafntinnuskeru, Álftavatn, Emstrur (Botnar), Þórsmörk, Fimmvörðuháls až do Skogaru. Na přechod jsme neměli vyhrazen pevný časový rámec. Plánovali jsme přespávat právě v těchto kempech.

Do duhových hor, jak je lokalita poeticky přezdívána, jezdí jen speciálně upravené autobusy, nebo terénní vozy. Během posledních 10-15 km jsme pochopili proč. Autobus se prudce kýval ze strany na stanu a několikrát nás výmol v cestě dokonce vyhodil ze sedaček. Do deštivého kempu jsme přijeli mezi 9 a 10 večer a začali jsme se rozhlížet po vhodném a nejméně mokrém místě pro stan. Lačně jsme si prohlíželi promáčenou zem posetou kalužemi a hledali místo, kde založíme tábor. Při správcovské chatě ale leželi bez povšimnutí palety, které jsme s dovolením ukořistili a stan tak aspoň pro tento den zůstal zespodu suchý. Ještě ten večer jsme v kempu potkali několik dalších Čechů a Slováků, povečeřeli jsme s nimi pod přístřeškem, koupili mapu a šli nabrat síly na následující den.

 

  

Den 1: Landmannalaugar - Hrafntinnusker - Álftavatn

 

Probouzíme se do krásného rána. Na rozdíl od předchozího večera neprší. Nasnídali jsme se, sbalili stan a vyrážíme. Užíváme jsme si první kroky skutečnou islandskou přírodou. Pohodovým tempem míříme na chatu Hrafntinnusker. Cestou potkáváme turisty podnikající výlety po okolí vedoucí na okolní vyhlídky. Překvapivě jich ale v porovnáním s množstvím stanů v kempu není až tak mnoho.

 Pestrost zdejšího reliéfu si zcela jistě své jméno zaslouží. Záběry duhových hor na monitoru počítače působí nereálně. Skutečnost však naprosto předčila naše očekávání. Ze všech stran obklopeni barvami liparitových kopců, při jejichž úpatí bojuje o život zelená vegetace, v kontrastu s ledovcovými jezery smaragdové barvy a tu a tam žlutě lemovanými sirnými vývěry, jsme byli doslova pohlceni barvami a tvary divoké islandské krajiny. Mírný vítr ve tváři spolu s adrenalinem v krvi jen umocňovali pocit při pohledu na reliéf, který jakoby vznikl teprve nedávno. Skutečné pocity byly mnohem silnější než pohled na sebebarvitější fotky.

 

 

První úsek cesty stoupá po úpatí. O aktivní sopečné činnosti nás přesvědčují četné syrné výpary. Zem je na mnoha místech příjemně teplá, kdežto o pár metrů dále spočívá sněhová pokrývka. V těchto výškách už nejsou sebemenší známky po vegetaci a zelenou barvu zde střídá bělavý sníh, který mezi teplými pásy sopečné půdy leží jen v jakýchsi mapách, či pásech. Přes lávové pole poseté obsidiánem stále stoupáme až na náhorní plošinu, odkud se otevírá výhled na celý kraj. Jakýmkoliv směrem se naskýtá výhled na dechberoucí panoráma.

 

I na konci července jsou zde svahy pokryté sněhem a znesnadňují nám tak chůzi. Procházíme po mrazivých sněhových polích, které po chvíli střídá příjemně teplá sopečná půda zbarvená do černa. Vrcholky hor jsou zahaleny v mlze a my stěží dohlédneme k další turistické značce.  Míjíme pomník věnovaný izraelskému turistovi, který se za podobných podmínek v této oblasti ztratil. S mrazením v zádech pokračujeme vpřed. Před námi se z mlhy noří obrysy našeho dnešního cíle - chata Hrafntinnusker.

Potkáváme zde staré známé, vaříme si polévku a rozmýšlíme, co dál. 

Původně jsme zde plánovali přenocovat, ale energie i času stále zbývá dost. Větrné počasí a nepříliš atraktivní vzezření kamenné pláně, nás nakonec přesvědčuje k dalšímu pokračování v cestě.

 

Při prvním sestupu od kempu se už trochu začínají ozývat kolena. Kdybychom tenkrát věděli, že nás bude čekat nesčetně stoupání a klesání, tak bychom zde možná i přenocovali. Naše tempo, ač není vražedné, je stabilní a vytrvalé.  Co chvíli nás obíhají cyklisté, někteří dokonce na tandemu. 

 

Duhové hory zůstávají daleko za námi a jejich pestrost střídá sněhem pokrytá kopcovitá krajina. Po posledním výstupu se nám opět otevírá dech beroucí výhled - z jedné strany na krajinu, kterou jsme procházeli a která výšky vypadá mnohem zajímavěji a druhý výhled na jezero Álftavatn. Samotný Álftavatn je k vidění kdesi v dáli, obklopený sytou zelení pláně, zvedající se v pásy pohoří, mezi kterými se vynořují osamocené sopečné kužely. Pláň z jedné strany ohraničuje namodralý ledovcový masív. Zde se příroda vyřádila.

 

Přestože shora je jezero Álftavatn na dohled, cesta k němu je ještě dlouhá. (Zabrala nám téměř dvě hodiny.) Poslední kilometry jsou navíc zpestřeny prvním náročnějším přechodem řeky, která je poměrně divoká. Voda sahá nad kolena a je samozřejmě mrazivá.  Cesta se nejprve prudce svažuje až k břehu zdivočelé řeky a dále pokračuje mírně po planině až k jezeru.

Osvědčilo se nám brodit řeku přes širší místo, kde je přechod sice delší, ale řeka je v takových místech mělčí. Neocenitelnou pomůckou jsou sandály, ideálně rychle schnoucí. Před vstupem do vody je dobré určit si trasu přechodu a během samotného brodění tak nezůstávat ve vodě příliš dlouho a nepřemýšlet dlouho nad dalším krokem, protože cit v nohou v ledové vodě rychle slábne.

U Álftavatnu jsme se utábořili. Našimi sousedy byli 3 čeští turisté, kterých jsme následující den několikrát na cestě doběhli (počkali si na nás vždy při přechodu řeky).

 

 

 

Den 2: Álftavatn - Emstrur (Botnar) - Þórsmörk (Volcano Huts) 

Ačkoli ráno bylo hezky, během dne, zvláště dopoledne se několikrát
schováváme pod pláštěnku. Viditelnost není dobrá. Po cestě do Emstruru musíme ještě dvakrát přebrodit řeku. Druhý přechod je náročnější, ale nijak dramatický.  Vyplatí se ujít pár kroků proti proudu, kde je voda méně divoká. K Emstruru přicházíme za deště, celí promrzlí a vyfoukaní od nepříjemného větru, který nás neúprosně bičoval během přechodu po pouštní planině. Těšíme se, že se pod střechou zahřejeme, nebo alespoň v suchu převlékneme. Žádný přístřešek však na chatě není (s výjimkou přečnívající střechy u chaty). Zvažujeme, zda v dešti postavíme stan a zlé počasí přečkáme.  Nakonec se ale rozhodujeme nabrat síly a pokračovat v cestě dále. Pod horkou sprchou trochu rozmrzáme a instantní polévka nás zahřívá zevnitř. Posíleni se vydáváme vstříc dalšímu úseku cesty.

Zanedlouho po kempu nás čeká prudké klesání. Některé úseky jsou vybaveny řetězy. Slézání z mokrých skal není ale ani tak příjemné. Po mostě překračujeme řeku a pokračujeme dále po planině připomínající měsíční krajinu. Celou dobu mrholí a cesta nebere konce. Potkáváme čím dále tím méně lidí. Kolena pobolívají a index pohody, občas vyhnaný nahoru kouskem čokolády, nezvratně klesá.  Cesta se najednou začíná opět zvedat a po naší pravici se objevuje obrovský kaňon ústící do řečiště. Ovce pasoucí se na orosené trávě prozrazují, že lidské obydlí nemůže být daleko.

Čeká nás však ještě jedno nepříliš příjemné brodění. Tentokrát asi 1-2 hodiny před chatou v Þórsmörku. 

 

 Vodní tok není nijak prudký, ale naopak mírný a široký. Po pár okamžicích v ledové vodě se z nohou vytrácí veškerý cit, který se při svém návratu už na druhém břehu ozývá bodavou bolestí. Druhý břeh je bohatě porostlý nízkým březovým lesem, který lemuje naši cestu až do kempu Volcano Huts, kam přicházíme pozdě v noci. V okolí kempu se prohánějí polární lišky a hodují na zbytcích z kuchyně. Jejich večeře je patrně chutnější, než naše z pytlíku.

 

Den 3: Þórsmörk 

Třetí den cesty je označen pracovním názvem welness-den. Rozhodli jsme se trošku relaxovat, usušit promoklé oblečení, nabraly síly umořené v předešlých dnech, ale hlavně prozkoumat okolí Þórsmörku. Dobře jsme udělali. Hora, v jejímž úpatí se kemp nachází, naskýtá nezapomenutelný výhled na celé údolí, bez pochyb jeden z nejkrásnějších z celé trasy.

 

360°záběr z vyhlídky na Þórsmörk

 

 

 

Den 4: Þórsmörk (Volcano Huts) - Fimmvörðuháls - Skogar

Následující ráno vyrážíme na závěrečný úsek cesty. Věděli jsme, že na trase je problém s vodou (dokonce i v chatách), a tak si s sebou neseme zásobu na celý den. Míjíme kemp Skagfjörðsskáli ležící na druhé straně hory, přecházíme kamenité řečiště s mostem na kolech, který je podle potřeby posouván, až do kempu Bašár. Od něj cesta vede několik hodin stále jen vzhůru až mezi ledovce, kde se opět objevují traverzy s řetězy zabudovanými do skály. Mezi ledovci fouká nepříjemný vítr a výhled je zahalený v mlze.

 

Poblíž trasy jsou dvě chaty. V chatě Fimmvörðuháls nás mladý správce zve dovnitř, abychom si v teple připravili oběd. Kvůli sychravému počasí panujícímu venku mu jsme velmi vděční. Nedostatkem vody ale trpí i zde při čekání na zásoby. Překvapivě ale nají Coca-colu, takže žízní bychom nezemřeli :)

Trasa z Fimmvörðuháls dále už jen klesá až do Skógaru. Dlouho jdeme po kamenech, po kterých je chůze nesnadná, skoro až obtížná. Cesta posléze přechází v hliněné chodníčky rozčesávající zelenou trávu. Čím dál více potkáváme lidi v sandálech a s deštníky. Muži s opasky a zapravenými košilemi nám připadají najednou jako příslušníci zcela jiné kasty. Nezadržitelně se blížíme civilizaci. Kemp u Skógaru leží přímo na Ring Road a spolu s vodopádem Skogarfoss patří k vyhledávaným turistickým místům.

 

 

Závěrem

Oblast Landmannalaugar a Þórsmörk patří zcela jistě k těm nejkrásnějším místům, které jsme za tři týdny na Islandu viděli. Absolvování Laugavegur trail patří k našim nejsilnějším cestovatelským zážitkům.  Následně jsme navštívili mnoho dalších oblastí (Národní park Skaftafell, Jökulsárlón, Fjaðrárgljúfur, Mývatn, Krafla, Dettifoss a další, které si snad zaslouží i samostatný článek), ale právě tento trek jednoznačně doporučujeme. Přestože je často zmiňovaný v průvodcích, nepotkali jsme zdaleka tolik lidí, kolik jsme očekávali; největší zalidnění bylo v samotném Landmannalaugru, kam se dá dostat autem a absolvovat i jednodenní okružní výlety.

 

 

Obecné info:

Na treku Laugavegur (a na Islandě vůbec) je velmi příjemné, že lidi, které potkáte na jednom místě, potkáte o den-dva na jiném. V případě tohoto několikadenního treku to není až tak překvapivé,  protože se všichni přesouvají stejným směrem a přes tytéž záchytné body. Vícekrát jsme však náhodná setkání se starými známými zažili i mimo tento trek. Většinou vždy, když jsme to čekali nejméně. Mnoho menších treků je dostupných z Ring Road, po které jsme se zčásti přesouvali.

V kempu v Landmannalaugri se povaluje několik dřevěných palet, pokud je mokro, je ideální na nich postavit stan a užívat si luxusu být pár centimetrů nad promočenou zemí.

V Þórsmörku je několik kempů, my jsme byli ve Volcano Huts a rozhodně doporučujeme - je tam uzavřena vytápěna kuchyňka (!), sušárna na oblečení a boty (!) horká sprcha a dokonce sauna, vše v ceně kempu.

Na trase jsou chaty rozmístěny celkem ideálně - přístup do nich je však jen pro návštěvníky, kteří si v nich předem pobyt rezervovali. Horské chaty zde bohužel nefungují tak jako například v Tatrách a představa, že si zde dáte jídlo a zahřejete se, zcela mylná. U každé je ale místo na kempování, tekoucí voda a sprcha (většinou teplá) a občas i přístřešek (i když jen otevřený).

Dlouhé dny v letních měsících jsou pro tento trek ideální, za světla tak není problém projít 30 a více kilometrů za den (tj. když chcete přenocovat v každém druhém kempu).

Vyplatí se mít s sebou mobil s GPS (snad každý smartphone), ne vždy je turistické značení viditelné a ztratit směr ve špatné viditelnosti je celkem snadné.

 

 

Profil trasy a mapa

 

 

A na úplný závěr, video z cesty po Islandu

 

 

 

 

 

 

 

Please reload

Recent Posts
Please reload

Follow Us
  • Facebook Classic