Příběhy z pralesa: První dojmy

Po prvních krocích se na mé pokožce začínají objevovat krůpěje potu. Vzápětí se spolčují se svými sousedy a stékají v pramíncích dolu. Kapka za kapkou padá na zem. Těžký vzduch by se dal i nahmatat. Plícím se ho stále nedostává, jakoby snad obsahoval málo kyslíku. Stěží se mi dýchá a při chůzi do strmého zabláceného kopce se mi krev řine do hlavy. Rychlý tep cítím na spáncích.

Nemyslím na nic jiného, než na nadcházející krok, na hluboký dech, na těžký batoh, který se mi zařezává do ramen a na mokré paže, které nemá smysl utírat. Tričko už mám promáčené a vlasy u kořínků promoklé jak po celodenním lijáku. Je jenom tady a teď. Cítím nedostačující nádech, rychlý výdech a krok, další chabý nádech a další těžký krok. Už ani nevím kolikátý. S pohledem zamířeným jen metr před sebe jdu dál do kopce. S hlavou prázdnou a pohledem do země narážím do člověka přede mnou.

V zeleni

Nezaregistrovala jsem, že jsme zastavili. Popadám dech a teprve se rozkoukávám. Od hlavy až k patě jsem mokrá a stále si neuvědomuji, co se nachází všude kolem. Tmavě zelené odstíny tvoří neprůhlednou hradbu lesa. Světla skrze hustý porost proniká k zemi jen málo. Oči jen pomalu přivykají šeru.

Tep se pomalu uklidňuje. Začínám vnímat svět, v kterém se nacházím. Vzduch voní spadaným listím a vlhkou zeminou. Mezi kmeny pralesních velikánů si připadám až nicotně malá. Jejich mohutné deskovité kořeny pokrývají půdorys několika metrů čtverečních, protože obrovské kmeny potřebují patřičnou oporu. Jen ty nejprůbojnější mohly vyrůst do obrovských rozměrů a dosáhnout denního světla ve vzdáleném korunovém patře, kam jde stěží dohlédnout. Z korun dolu jako provazy visí dřevnaté liány a propojují velikány s menšími stromy.

Zvuky pralesa nasvědčují tomu, že příroda je tu opravdu bohatá. Monotonií řinčení cikád narušuje co chvíli cvrkot hmyzu a zpěv ptáků. Nikoho však není vidět. Jen pod nohami se prohání v zástupu mravenci. Znenadání ve výšinách zašelestí listí.

Z větve na větev poskakuje tlupa gibonů. Visí na dlouhých pažích, pomocí kterých se mezi jednotlivými větvemi skoky přemisťují. Jak akrobati se pohupují na tenkých větvích. V mžiku opět mizí v zeleni.

Obtížný terén

Naše cesta vede dále do nitra pralesa. První z domorodců prosekává mačetou cestu. Jednolitá zelená hradba začíná u země a končí vysoko v korunách. Z hodin biologie si vybavuji cosi o patrovém uspořádání lesa. Marně zde ale nějaká patra hledám.

Cesta se opět svažuje prudce dolu k malému toku, který překračujeme a hned zase stoupáme do kopce.

Při stoupání se přidržuji tenkých stromků a kořenů. Je až s podivem, jakou zátěž vydrží. Chytám se dalšího hladkého kmenu a až zpětně si uvědomuji, jaké mám štěstí. Jen kousek od mé ruky leze po kmeni chlupatá housenka. Žahavé chloupky se postarají o několikadenní intenzivní bolest a svědění. Musím si dávat větší pozor. Po chvíli opět klesáme k další říčce a vše se opakuje a pak ještě několikrát, až nakonec sestupujeme k většímu toku. V Indonésii byla většina nížinných pralesů dávno vykácena, a tak dnes pralesy porůstají jen obtížně prostupný terén.

Zastavujeme na kamenitém břehu pralesního toku ke krátkému odpočinku. Mezi oblázky posedávají motýli a z obnaženého písku sají minerály. Vodní tok vnáší do těžkého lesního vzduchu svěží proud vzduchu. Po chvíli se opět zvedáme a postupujeme proti proudu až k místu, kde plánujeme rozbít tábor. Celou dobu jsem v úžasu, v jakém světě jsem se to octla.