Příroda Celebesu

Ostrov Sulawesi, dříve známý pod názvem Celebes, by si do svého seznamu měli připsat všichni opravdoví nadšenci divoké přírody. Menší sourozenec exotického Bornea a věhlasné Papuy hojně navštěvované kvůli rajkám, zůstává zastíněn. Jeho biologická hodnota je však neméně významná. Místní pralesy jsou domovém jedinečné fauny, kterou nenajdete nikde jinde na světě.

Co do počtu druhů se místní příroda nevyrovná bohatému Borneu ani rovníkové Jávě, avšak co se míry endemismu týče, nemá mezi svými západními sousedy konkurenci. Vysoký podíl endemických druhů je výsledkem dlouholeté izolace od okolních ostrovů, ale nejen ta je na vině. Dodnes velice aktivní vulkanická činnost je hlavním motorem, který dal za vznik hornatému reliéfu podivně tvarovaného ostrova. Pásy hor se tak staly geografickou barierou a podmínily rozvoj odlišných lesních oblastí se specifickou faunou a florou.

Jak Sulawesi k evoluční teorii přispělo

Unikátní fauna zaujala i samotného Alfreda Russel Wallace, který při své cestě na Papuu zakotvil právě u zdejších břehů. Už na počátku plavby si Wallace všiml odlišné fauny mezi ostrovy Bali a Lombokem. Zatímco Bali obývaly druhy společné Jávě, Sumatře a Borneu a Malajským poloostrovem, na blízkém Lomboku našel britský biolog zcela odlišné druhy podobné spíše papuánským. A právě na Sulawesi se jeho hypotézy propojily při formulaci jednoho z nejzákladnějších biogeografických pravidel. Klíčovým druhem pro dovršení teorie byl kuskus – zástupce australských vačnatců, vyskytující se dále na východ. Nejen vačnatci, ale i některé druhy ptáků byly v této oblasti podobné těm Australským a Guinejským a dále na západ se už nevyskytovali. Geografickou barierou pro migraci Australských druhů byly hlubokomořské příkopy oddělující Bali od Lomboku a linoucí se dále mezi Borneem a Sulawesi. Zvířecí obyvatelé ostrova Sulawesi mají původ v obou regionech. Z Asijské pevniny ostrov osídlili primáti - makakové a nártouni a velcí savci jako jeleni, turové a babirusy, kdežto Australská oblast obohatila ostrov o vačnatce a papoušky.

Černí makakové

Místní faunu patrně nejvíce proslavili černě zbarvení makakové chocholatí (Macaca nigra) diferencovaní do 7 poddruhů, které se mezi sebou značně morfologicky liší. Jejich tlupy čítají až desítky jedinců. Zatímco menší skupinu vede jeden dominantní samec, v těch větších jich může být i několik. O svém postavení dávají pravidelně vědět zíváním, při kterém odhalí dlouhé a ostré špičáky.

Početnější samice tlupu neopustí po celý svůj život, avšak mladí samci se při dosažení dospělosti osamostatní a rodinu opouští. Makakové jsou velmi společenští, o čem svědčí nejen život v tlupách, ale i bohaté sociální chování. Tlupa je neustále v pohybu při honbě za potravou, mezidobí si ale krátí čas péčí o srst, či dováděním v podrostu. Velmi časté jsou i sexuální hrátky, které nemají s rozmnožováním moc společného. Makakové si tak jen zpestřují svůj den.

Pralesní skřítci

Asi největším lákadlem jsou pralesní skřítci – nártouni. Nejmenší primáti světa jsou více známi z nedalekého Filipínského ostrova Bohol, jehož rezervace se těší vysoké návštěvnosti. Sulawesi ale skýtá jedinečnou příležitost celkem snadno pozorovat tato jen 100 gramová zvířátka ve volné přírodě. Jejich domovem jsou monumentální fíkovníky. Parazitické stromy, které zaživa uškrtí svého hostitele. Z korun spouští mocná ramena obepínající hostitelskou rostlinu až ji nakonec zcela zahubí a na jejím místě setrvávají po desítky let. Maličcí nájemníci pak v dutém stromu nachází perfektní útočiště, kde po dlouhém nočním lovu líně pospávají. Se soumrakem začnou okolím pralesních škrtičů pronikat dlouhé hvízdy, kterými se svolávají k hostině. Mezi zkroucenými větvemi se začínají objevovat ještě ospalé tváře a teprve se rozkoukávají. Roztomilá stvoření ale klamou tělem.

Nártouni jsou velmi obratní lovci, kteří na svém lovu nepohrdnou ničím od bezobratlých, po malé druhy ptáků. A pro lov jsou vskutku perfektně vyzbrojeni: uši zachycující sebemenší šelest v kombinaci s obrovskýma očima, kterým není překážkou naprostá temnota. Vše nasazené na krku, který se otočí až o 180° a vyjde vám perfektní radar, před kterým jen tak něco neunikne. Lehká váha a silné nožky pak dodají zvířátku schopnost skákat až několik metrů. Náhle se malý roztomilý tvoreček změní ve smrtícího predátora. Jakmile už ani poslední paprsky večerního slunce neprozáří pralesní houští, nártouni dlouhými skoky opouští svůj hotel a mizí v temnotách noční džungle.

Zvláštnosti ptačí říše

Ptactvo zdejších lesů je neméně zajímavé, i když zdaleka ne tak proslavené, jako místní primáti. Na první všimnutí může zarazit neobvyklé chování ledňáčků. Tito létající drahokamy nejsou tak striktně vázáni na říční toky, jako kdekoliv jinde, ale nehybně sedí na větvi jen pár metrů nad zemí a číhají na kořist. Podobné chování je typické pro trogony hojné v Jihovýchodní Asii, ti zde ale zcela chybí a zdá se, že ledňáčci plně přejali jejich úlohu. Z celkem 10 druhů je 5 endemických.

Zahrabaná hnízda

Dalším zajímavým opeřencem je Maleo (Macrocephalon maleo), druh tabona z řádu hrabavých, vyskytující se východně od Wallacovy linie. Specifickým rysem jsou mohutné svalnaté nohy, které zejména samci uplatňují při stavbě obřích hnízd. Nashromážděný tlející materiál slouží jako inkubátor pro líheň. Samci ustavičně kontrolují teplotu v hnízdě díky receptorům v horním patře zobáku a podle potřeby přidají, či uberou matriál. Maleo ale neshromažďuje každičký lístek a větývku. Celá Indonésie je vulkanicky velmi aktivní a Sulawesi není výjimkou. Písek v blízkosti horkých pramenů je teplý díky geotermální energii a přizpůsobivý maleo pro své inkubátory využívá právě jich. Při teplotě 44°C se vyvíjí abnormálně velká vejce, která domorodci s oblibou vyhrabávají a konzumují. Nadměrný sběr vajec tak nestačí na obnovu populace, která postupně ubývá.

Stejně jako maleo, se s podobnými těžkostmi potýkají i ostatní obyvatelé sulaweských pralesů. Nejen nelegální lov, ale i těžba a expanze palmových plantáží ukrájí den po dni z původní divočiny.