Smutný osud indonéské přírody - Guma, olej a mizející dřevo

Jako každé ráno i dnes se Anas vzbudil brzy. Údolím se jako ozvěna rozléhá houkavý zpěv arguse – pralesního páva. Po stěnách chýše stavěné z kůlů a palmových listů již putují mravenci. Sluneční svit proniká skrze koruny stromů a dopadá na suché šedivé listy pokrývající zem. Muž si zapaluje cigaretu, dvěma velkými doušky dopíjí kávu, kterou mu jeho žena připravila a vyráží do práce.

Jeho cesta netrvá dlouho. Sotva po pár metrech uvolní z opasku zahnutý nůž a pouští se do díla. Ostří přikládá ke kůře stromu. Jeho tah přesně kopíruje linii starého zářezu sahajícího jen lehce pod povrch pokožky kmene. Za okamžik se už v místě řezu objevuje světlá tekutina, která pomalounku stéká rýhou až do kalíšku z kokosového ořechu upevněného na bázi stromu. Bílý latex se v kádince hromadí a houstne. „Některé stromy jsou moc dobré.“ Pronáší s hrdostí Anas poté, co vytáhl již kompaktní hmotu z kokosové mističky upevněné těsně pod zářezem a zachytávající bílou tekutinu. „Za týden vyprodukují i pět kilo.“ Dodává a přihodí latex do pleteného pytle. Anas takto nařeže kůru všech stromů na své plantáži. Jeden hektar mu zabere celičký den.

Pozdě odpoledne se snědý Indonésan vrací s výtěžkem do svého domova na pokraji kaučukového lesa, kde na něj už čeká jeho rodina. Několik metrů od chýše jsou v zemi vykopané dvě jámy obdélníkovitého tvaru. Anas do nich vysype nasbíraný latex. „Země do sebe vtáhne vlhkost a guma bude pevnější, lépe se převáží“ vysvětluje. Za pár dní ji pak na motorce odveze na trh a prodá za 22 tisíc rupií za kilo, což je v přepočtu 44 Kč.

Den se pomalu chýlí ke konci. Anas usedá na zápraží chýše a jeho manželka nám podává talíř smažených nudlí a vejce připravené na litinové pánvi nad ohněm. Na rovníku se stmívá opravdu rychle a v hustém lesním porostu za našimi zády to platí dvojnásob. Poslední sluneční paprsky ozařují už jen vymícené svahy protějšího kopce. Anas pokyvujíc hlavou směrem k vykácenému lesu a dodává: „Tam vysadíme nové kaučukovníky, výnosy z plantáží budou větší.“

V brzkých dopoledních hodinách usedám na zadní část sedla červené Yamahy a vydávám se na tříhodinovou cestu k branám národního parku Genung Leuser na severu Sumatry - do vesničky Bukit Lawang. Cesta náročným terénem připomíná spíše trasu moto crossového závodu, nežli silniční komunikaci. Rychlost 40 km/h se mi vzhledem ke kvalitě vozovky zdá přímo vražedná. Nijak mne neuklidňuje poznámka řidiče, že kvůli mé maličkosti jede velice opatrně. Jak asi jezdí beze mě, napadá mě. Po několika minutách mne do paží, kterými se přidržuji zadní části motorky, chytají neskutečné křeče. Cesta se zvolna rozšiřuje a vyrovnává a mé ruce si konečně odpočinou. Silnice již není tvořena kluzkými kameny o velikosti lidské hlavy a štěrk mi pro tentokrát připadá jako velmi kvalitní povrch.

Ačkoliv je krátce po deváté, sluneční paprsky intenzivně prohřívají vše, co jim přijde do cesty. Kaluže podél cesty začínají vysychat a vlhkost, tolik patrná v rovníkových lesích je ta tam. Kolem nás projíždí nákladní vůz svážející plody olejové palmy do nedaleké továrny. Geometricky přesně vysázené stromy v našem okolí naznačují, že nejsme kdesi uprostřed malebného palmového háje, ale v samém centru plantáží. Plantáží, na jejichž místě se ještě před pár lety tyčili mohutní pralesní velikáni s větvemi obtěžkanými liánami a korunami poskytujícími domov tisícům druhů živočichů. Nové sazenice palem v sadu obehnaném ostnatými dráty svědčí o tom, že toto pustošení jen tak rychle neskončí. Naše cesta se klikatí dál a dál napříč plantážemi. Občas musíme zpomalit a překonat silniční nerovnost, či zcela zastavit a dát přednost stádu krav, které se zde jen tak potulují.

Palmy obklopující naši cestu se mi najednou zdají být menší a menší. Krajina náhle mění svůj ráz. Místo původních stromů o výšce tří, čtyř metrů se kolem nás nacházejí rostlinky sahající sotva po pás a i ty nakonec zcela mizí. Z palmové plantáže přejíždíme do oblasti, která byla ještě nedávno neprostupnou džunglí. Dnes zde není sebemenší známka jakéhokoliv života. Pokácené stromy byly již dávno odvezeny obchodníkům a z hlíny trčí jen holé polámané větve. Připadám si jako na pohřebišti. Smutnou atmosféru dotváří všudypřítomné ticho, občas přerušené zvukem motoru projíždějících motorek. Klima se změnilo k nepoznání. Horko a sucho k zalknutí s každým metrem sílí. Za horizontem měsíční krajiny se stahují mračna. Nad svahy Národního parku bude patrně i dnes vydatně pršet. Zde se však pravděpodobně půda vláhy nedočká. I na tomto místě a mnoha dalších brzy vzniknou plantáže olejových palem a budou dále zatlačovat nechráněné tropické lesy k hranicím národního parku, až z této oblasti zmizí úplně.

Strom palmy olejné se dožívá přibližně třiceti let. Po této době se celá plantáž vypálí a na jejím místě vznikne druhá generace. Ta však za dalších třicet let obnovena být nemůže, jelikož palmové stromy doslova vysávají z půdy život. A tak zhruba za půl století vznikne na místě s původně největší biodiverzitou vyprahlá krajina bez života, krajina zničená a vyčerpaná člověkem.

Ačkoliv se ekonomická situace Indonésie za poslední roky i navzdory celosvětové krizi výrazně vylepšila, tak země stále bojuje zejména s chudobou a téměř desetiprocentní nezaměstnaností nejpatrnější u venkovského obyvatelstva.

Růst ekonomiky je dlouhodobě tažen stabilními odvětvími, jako je produkce zemědělských plodin a těžba nerostných surovin, které jsou následně exportovány do zahraničí. Pro své všestranné použití, jak v oblasti potravinářského průmyslu, tak i v kosmetice a farmacii, je palmový olej dnes jedním z nejprodávanějších rostlinných olejů na světě. Jeho spotřeba dosahuje téměř poloviny spotřeby všech rostlinných olejů a poptávka po něm každoročně roste – za posledních dvacet let se celkem zdvojnásobila. Převážná část světové produkce palmového oleje pochází právě z Indonésie, která je ihned po Malajsii největším exportérem této suroviny

Celosvětový nárůst poptávky po palmovém oleji přihrává do karet společnostem, které tento olej produkují. Samozřejmě, že určitý podíl celkové plochy palmových plantáží spadá do rukou malých obchodníků. Ti ale zásobují spíše místní trhy. Opravdovou hrozbou jsou nadnárodní společnosti zajišťující export oleje zejména do Číny, Indie a Nizozemí. A právě tito výrobní giganti jsou zodpovědní za masovou expanzi palmových plantáží. O co více, olejové plody se místním vyplatí pěstovat. Produkce je finančně nenáročná a z hlediska pracovní síly daleko výhodnější, než kaučuková plantáž, kde v průměru jeden muž obhospodařuje jeden hektar. Kdežto v případě palmových plantáží se stará jeden člověk o celých 14 hektarů. Tudíž výdaje za zaměstnance značně klesají.

Export latexu zaujímá druhou pozici v žebříčku významnosti. I díky této plodině dochází k vymycování dalších a dalších ploch pralesa, obzvláště ve vyšších nadmořských výškách, kde je více vlhkosti. Následkem čehož jsou pak mocné sesuvy půdy ve vykácených oblastech a vznik erozí. Oproti palmovým plantážím ale kaučukovník nevyčerpává půdu do takové míry. Stromy jsou navíc dlouholeté a celá plantáž se dědí z generace na generaci.

Z hlediska těžby dřeva si Indonésie drží smutné prvenství. Papírenský průmysl je dnes snad tím nejvíce se rozvíjejícím sektorem v zemi. Téměř celá polovina stromů je nelegálně vytěžena, a to dokonce i z oblasti národních parků. Nezákonný způsob těžby dřeva je jedním z hlavních důvodů úbytku deštných pralesů. Vláda se sice snaží tomuto počínání čelit, avšak korupce často sahá až na úroveň strážců parku. Jiným příkladem ilegální těžby je i politická nestabilita, zejména na severu Sumatry v provincii Aceh, kde k nezákonnému těžení dochází přímo za zády strážců parku. Takovýmto způsobem byla zničena již celá čtvrtina Národního parku Genung Leuser.

Indonésie je jednou z největších zemí na světě, rozkládá se po obou stranách rovníku a její pralesy tvoří desetinu celkové plochy všech deštných lesů na zemi. Dohromady pokrývají asi jeden milion kilometrů čtverečních. Indonéské pralesy ale dnes zejména kvůli rozšiřování plantáží, nezákonné těžbě dřeva, ale též rostoucímu tlaku ze strany zvětšující se populace, mizí až děsivým tempem. Rychlostí úbytku 3,8 milionů hektarů za rok si drží světové prvenství. Za posledních padesát let poklesla rozloha deštných lesů v této oblasti o 40% a při současné rychlosti úbytku se dá předpokládat, že zhruba za deset let vymizí tyto nádherné a divoké oblasti zcela nenávratně z povrchu naší planety.