Tleskání skalňáků andských

Nedaleko rezervace Un poco del choco v mlžných pralesích na svazích ekvádorských And se nachází jedno z vyhledávaných míst mezi ptáčkaři – tokaniště skalňáků andských (Rupicola peruvianus).

Rudě zbarvení samci ptáka o velikosti holuba, se pravidelně shromažďují na určitých místech, kde lákají fádně zbarvené samičky. Ani pestrá barva samců ale neusnadňuje pozorovateli jeho úkol. Rychlé skalňáky je skrze husté listoví totiž velmi těžké spatřit, o fotografování ani nemluvě.

Tokaniště si samci vybírají často z nepochopitelných důvodů. Vydávám se na sousední pozemek, kde se jedno z tokanišť nachází na prudkém a těžko dostupném svahu. Přecházím přes vykácenou pastvinu a za chvíli mizím zpět do podrostu. Vybírám si místo vhodné pro pozorování. Jediná vhodná plocha, ze které nehrozí, že se každou chvíli sesunu po srázu dolu, je v zákrytu stromku, který ale značně brání mému výhledu. Usedám do podřepu a vyčkávám.

První samci se začínají objevovat po několika minutách a jen s velkým ostychem prolétají kvapně kolem. Po chvíli se ale trochu osmělí a posedávají i na větvích, ze kterých je možné je pozorovat. Vydávajíce zvuky podobné tlesknutí o sobě dávají vědět svým sokům. Koleny mi pomalu probíhá ostrá bolest, ale sebemenší pohyb by plaché divadlo zmařil.

Slunce na rovníku mizí za obzorem nezvykle rychle a světla v přítmí pralesního podrostu není nazbyt. Samci skalňáků se už, zdá se, zcela osmělili a zběsile poskakují mezi větvemi jen pár metrů ode mě. S padajícím soumrakem nastává čas vydávat se zpět na stanici. Po nestabilním svahu se škrábu skoro po čtyřech a za sebou nechávám hlučící opeřence, které se mým odchodem už vůbec nenechávají rušit. Přecházím přes vykácené pastviny. Slunce zapadá za hřebeny hor a na osamocených pomerančovnících poskakuje párek tukanů krátkozobých. Opravdu krásný závěr dne.

Další záběry z Ekvádoru najdete v galerii.